(Projev Lenky Procházkové 17. listopadu v Praze na Klárově)

Před 25 lety v době prudkých politických změn tehdejší kardinál František Tomášek  prohlásil, že katolická církev stojí na straně národa.  Ve všeobecné euforii jsme přijali jeho patetický slib jako závazek. Dokonce i mnozí ateisté si dokázali představit, že osvobozená církev si najde své úkoly a své místo při utváření moderního demokratického státu. Zapomněli jsme na to,  že církev se demokracie bojí jako čert kříže a že ji vnímá jako nepřítele své hierarchické struktury a své touhy po moci.

V roce 1990 však ještě měla ŘKC  v naší zemi poměrně vysoký morální kredit, který si vysloužila svou nelehkou situací v předchozím režimu. Velmi rychle se ale ukázalo,  že tento kredit použila k vydírání. Jinak řečeno směnila morální kredit za kreditní karty a majetky.  Na tomto obchodu  se horečnatě podíleli i naši politici,  ti, kteří umožnili přijetí  nemravného zákona o tzv. církevních restitucích a kteří nyní tajně jednají s Vatikánem o uzavření konkordátu, neboli smlouvy, která k nám církev připoutá na věčné časy. Ze zkušenosti však víme, že věčné časy mohou skončit i velmi rychle. Vědí to i oni, a proto je v zákoně o převodu majetků   tolik pojistek.

Ale samozřejmě nejde jen o majetky, ty jsou pouze základnou pro rozšiřování a upevnění moci. To, že se dnes ŘKC chová jako vydržovaná metresa, která má v sejfu příslib sňatku,  je trapným každodenním jevem. Na každé slavnosti se vedle decentně oblečených politiků natřásají figury v sutanách,  vyzdobené zlatem. Nad tím, že  ve volném čase křtí v zoologické žirafy, můžeme krčit rameny, ale pokud církev mluví do politiky, pokud  financuje ze své štědré apanáže některou stranu nebo káže věřícím koho volit, jsme svědky  úkazu, že čas se vrací o sto let zpátky. Až k době mocnářství.

Je pravda, že zkušenosti jsou nepřenosné, a proto teprve dnes chápeme Masarykův odtažitý postoj k ŘKC i Havlíčkovy sarkastické epištoly. A což teprve přímá slova Mistra Jana Husa!

Mnozí z nás dnes pročítají ty staré spisy s nově otevřenýma očima. Ale do škol tato výuka k pravdě a ke kritickému myšlení nedoléhá. Ani soudobé umění, až na čestné výjimky, neklade překážky tomuto nebezpečnému trendu, který  vymazává skutečnost, že české dějiny určoval boj proti vnější moci reprezentované katolickou církví a habsburskou monarchií a že ŘKC je spoluodpovědná za pobělohorskou genocidu národa.

Dnes se církev tváří jako obětní beránek. Nutí nás všechny, abychom jí společně vyplatili odpustky za její čtyřicetileté strádání v období totality. Je to reciproční? Vždyť církev odmítá přiznat svou velikou vinu na násilné rekatolizaci, odmítá přiznat, že bojovala proti demokratizačním, osvícenským, obrozenským a republikánským silám. Odmítá připustit, že první republika už byla sekulárním státem a pokouší se tento fakt rozmlžit. Snaží se přepsat naši minulost, z husitů udělat teroristy,  z Bílé hory vítězství spravedlnosti a z rekatolizace kulturní rozmach.

Řízený výplach mozků, který dnes prožíváme, nám bere to nejcennější, co máme, totiž naše děti. Ze dvou polistopadových generací už jsou marťani. Zatímco církev zpevňuje své kořeny, naše děti nemají zázemí v národní historii, nejsou vychovávány k vlastenectví a ani k lidské solidaritě, natož k ideálům. Minulé prezidentské volby ukázaly, jak snadné je zneužít mladé lidi, kteří nemají historickou paměť a nedokážou kriticky přemýšlet.  Selhání umělců a mnohých intelektuálů, devastace školství a neobjektivnost veřejnoprávních médií jsou pro český národ osudovou zradou.

Přesto nesmíme podlehnout zoufalství a beznaději. Naše naděje je v nás samých. V každém z vás, kdo to ještě nevzdal. Říká se, že slova hýbají, ale příklady táhnou. Používejme obojí, mluvme s lidmi, nebojme se říkat pravdu vždy a v každé situaci. Lhát a mlčet je samozřejmě pohodlnější. Ale copak je smyslem  života pohodlnost? Byl snad Masaryk pohodlný? Nebo Havlíček, jel snad do Brixenu hledat pohodlí? A Mistr Jan???  Jaké pohodlí ho čekalo v Kostnici? Příklady těchto velikých životů nás zavazují ke statečnosti.  Slibme si,  že tu návaznost nezradíme, že to nevzdáme. Slibme si, že naše děti a naše vnuky vychováme jinak, než je v plánu. Vraťme jim ideály, nenechme je žít život otroků! Udělejme z nich občany, kteří cítí odpovědnost za svou zemi. Láska k vlasti přece není jen láskou ke krajině, do které jsme se narodili, ale především je láskou k lidem, kteří pro tuto krajinu, pro tuto zemi dokázali i zemřít.

Naši dávní předkové nebyli kacíři, nebyli ani ateisté. Ale jejich víra v Boha se obešla bez prostředníka. Obešla se bez instituce, která si z víry udělala kšeft. Právě toto takzvané české rebelantství stvořilo duši  národa a zpevnilo nám páteř. Nenechme si ji zlomit!

Chystaný konkordát, který politici projednávají za našimi zády, protože se bojí dopředu přiznat k tak veliké zradě, tomuto chystanému  konkordátu musíme zabránit. Jestli se v této věci nesjednotíme a  jestli podpisu té potupné smlouvy nedokážeme společně čelit, pak nejsme hodni své historie.