Klikatá brázda Oráče z Čech

1. Ackermann-Gemeinde patří mezi umírněné krajanské spolky sudetských Němců. Jeho umírněnost souvisí s tím, že je ovládán katolickou církví – zakladateli axvýznamnými členy jsou katoličtí kněží, řádoví bratří, církevní hodnostáři. A-G založila v roce 1999 českou pobočku, ve které se angažují čeští katoličtí politici axhistorikové, kněží a významní představitelé církve. Jedním z nich je bývalý kněz, bývalý mluvčí biskupské konference, bývalý poradce prof. Švejnara axbývalý ředitel ÚSTR Daniel Herman. V dubnu roku 2012 se stal členem výboru této organizace. Protože v nové vládě bude zastávat významné místo ovlivňující stěžejní otázky kulturního axideologického rázu, stojí za to se seznámit s historií a charakterem domovské organizace A-G axpoložit si otázku, jaké politické a ideové implikace zahrnuje členství v jejím předsednictvu.Zakladatelem A-G byl augustiniánský kněz a teolog Paulus Sladek, pocházející zxčeskoněmecké rodiny z Třebenic u České Lípy. Jak k tomu došlo, že byl pokřtěn jako Fritz Sladek, chlapec německé národnosti, přestože jeho otec Sládek byl českým učitelem, nemám žádné zprávy. Jisté je jen, že o německé národnosti chlapce rozhodovala jeho matka. Tento případ nebyl ojedinělý, jak oxtom svědčí česká jména Němců (neschází ani hybridní jméno Czech) a některé příběhy, o nichž píší sudetští spisovatelů, například K. H. Strobl v populárním románu z pražského studentského prostředí Průsmyk Šipka. Dočteme se tam dojemný příběh dcery despotického českého otce, která se pod vlivem německého studenta rozhodla stát Němkou.

Fritz Sladek vystupoval německé gymnasium v České Lípě, které vedli členové Augustiniánského konventu založeného po bitvě na Bílé hoře. V té tragické době podobné katolické konventy rostly jako houby po dešti, staly se oporami katolické církve při násilné rekatolizaci českých kacířů. Fritz, který po vstupu do kláštera přijal jméno Paulus, vyrůstal v konfliktním prostředí ovládaném národnostními axnáboženskými spory. Od začátku stál na straně katolických Němců, kteří museli po válce čelit, jak říká historik Jaroslav Šebek, „začínající sekularizaci a morální krizi (!)“ v novém Československu. Za to nese odpovědnost Masaryk, jejž Sládek nenazývá prezidentem, nýbrž „Statsoberhaupt“, nejvyšší hlavou státu. Vxdemokratické republice, která nahradila monarchii axzbavila klerikalismus vedoucího postavení ve společnosti, byla katolická církev podle pana Šebka „zahnaná na okraj veřejného vlivu“; tím trpěli nejen čeští katolíci, ale dvojnásob hůř němečtí katolíci. Akademicky vzdělaný historik (Šebek), jehož úkolem je zasazovat uváděná data axudálosti do společenského kontextu a umožňovat maximálně možnou objektivitu při jejich výkladu, se změnil v propagandistu, mluvčího zájmů skupiny sudetských katolíků, s nimiž se cítí duchovně spřízněn. Neřekne ani slovo o tom, že katolická církev za Rakouska byla vedle šlechty axgenerality oporou monarchie, že katoličtí katechetové na školách všech stupňů působili jako hlídači oficiální a státem podporované víry, nepřipomene, že Masaryk musel čelit opakovaným útokům představitelů katolické církve, kteří se ho pokoušeli umlčet jako politika, historika, filozofa. Kdyby soud v roce 1906 uznal žalobu více než tří set kněží, kteří Masaryka žalovali za hanobení jejich působení na školách, vysokoškolský profesor, poslanec na říšské radě a vůdčí postava české politiky by byl donucen odejít z veřejných funkcí axnemohl by se stát mluvčím národa a zakladatelem státu.

Sledujeme-li životní osudy Paula Sladka, nepřekvapí nás, že se stal stoupencem hnutí usilujícího oxintegraci a sjednocení německých katolíků v ČSR. U katolického kněze však překvapuje, že tuto obrodu očekával od nacisty podporovaného hnutí Konrada Henleina. Když se stal kazatelem vxkostele u sv. Salvatora, jehož působení se obracelo ke studentům a vzdělancům (toto místo dnes zastává Tomáš Halík), vyjádřil svůj radikální postoj zřízením „lidového oltáře“ (Volksaltar). Výrazy „Volk“, „völkisch“ implikovaly negativní prvky německého šovinismu – pangermanismus, rasismus, antisemitismus, xenofobii, demagogickou lidovost „krve a půdy“ namířenou proti demokratickým idejím sociálního pokroku. Za svévolnou reformou liturgie byl Sladek pohnán arcibiskupem Kašparem k zodpovědnosti. Paul Sladek se dál horlivě angažoval v Henleinově hnutí a řešení sudetoněmecké otázky, jak je vynutila nacistická Říše, přijal s nadšením. V jeho poválečných životopisech čteme, že po vypuknutí války ztratil u nacistů důvěru a že se proto rozhodl dobrovolně vstoupit do armády. Tento čin můžeme interpretovat jako pokus vyhnout se nepříjemnostem, ale případně také jako důkaz loyality vůči režimu. Obhájci „zmýlených“ sudetských Němců, kteří před válkou zastávali protičeská a protidemokratická stanoviska, poukazují na to, že Henleina později nahradili integrální nacisté typu K. H. Franka, von Neuratha axdalších. Nemusí proto překvapit, že Paulus Sladek a další němečtí katoličtí kněží a věřící byli zklamáni tím, že nacisté jejich názory na sjednocení Němců v Čechách na základě „spojení lidovosti a víry“ (teolog Eduard Winter), neschválili. Také je nesporné, že porážka Třetí Říše nemohla nepřimět mnohé nacisty a jejich stoupence k sebekritice, kxpoznání, že Hitler jako nejvyšší a neomylná autorita zklamal, nebyl s to splnit posvátné cíle, které od něho Německo očekávalo.

2. Teprve v poválečné době se ukázalo, do jaké míry se dovedli lidé svedení ideou svrchovaného dějinného poslání Němců oprostit od svých omylů či bludů. Výmluvně o tom svědčí jejich veřejná vystoupení po roce 1945. Paulus Sladek se sice později s jistým humorem distancoval od svého pokusu přizpůsobovat tradiční liturgická pravidla nacistickým völkisch-rituálům (jeho obhajoba připomíná sebekritiku Martina Heideggera, který svůj souhlas s nacistickou ideologií axsxvůdcovským principem vysvětloval tím, že propadl „chlapeckému snu“), ale všechny tyto výhrady vůči nacismu se zřítí jako domek z karet, když si přečteme Eichstättskou adventní deklaraci z roku 1949, jejímž iniciátorem byl právě on. Je to jeden z nejhanebnějších dokladů toho, jak se nacisté a bohužel i někteří kněží nedovedli poučit z tragické zkušenosti války. Bylo to první veřejné vystoupení sudetských Němců, kteří byli v důsledku porážky Německa nuceni opustit Československo. Eichstättský dokument svědčí o tom, že ti, kteří jej podepsali, za války ani po ní nic nepochopili a ničemu se nenaučili. V dokumentu není ani slovo sebekritiky za rozbití demokratické republiky, za rozpoutání nejničivější války vxhistorii, ani omluva za záměr odstranit Čechy z prostoru, o němž Hitler prohlásil, že je vraženo jako trn v boku do svrchovaného teritoria Němců. Opomenutí omluvy Čechům nepřekvapuje, když uvážíme, že z osmnácti signatářů deklarace patří nejméně dvanáct k exponovaným představitelům nacistického hnutí; najdeme mezi nimi iniciátory henleinovského hnutí, členy Sudetoněmeckého Freikorpsu, významné funkcionáře NSDAP, důstojníky SS, spolupracovníky gestapa a nacistické novináře. Skutečnost, že adventní (!) deklarace nebyla kritizována představiteli Adenauerovy vlády ani spojeneckými politiky, svědčí oxtom, že byla v souladu s ideovými axpolitickými tendencemi, které se objevily na začátku studené války. Prohlášení sudetských Němců je v souladu s výkladem dějin, který nacistickou koncepci sjednocené Evropy upravuje podle poválečné situace, kdy Západ musí čelit „pronikání bolševismu“, který „jde ruku v ruce s panslavisticko-imperialistickým výbojem na Západ“. Vxadventní deklaraci nenajdeme ani slůvko o tom, že cílem Hitlerem rozpoutané války bylo ovládnutí Evropy a uskutečnění dávného snu pangermánského hnutí – Drang nach Osten, dobytí Východu, porobení, jak říkali, méněcenných slovanských národů, získání životního prostoru (Lebensrum). Samozřejmě ani náznakem se nepřipomene hrozba vyhlazení českého národa. Vxkritické chvíli, kdy extrémní pravice na Západě počítala s proměnou studené války v horkou, kdy předáci sudetských Němců spolu s včerejšími nacisty axválečníky považovali pokračování ve východním tažení za povinnost všech nepřátel bolševismu, program sudetských Němců se zdál být v souladu s přáním „jestřábů“ ve Spojených státech, v Británii i jinde na Západě. Nečinil se tu podstatný rozdíl mezi dobyvačným útokem německé armády proti Sovětskému svazu a mezi výzvou k nové válce vedené – tentokrát i ve svazku s Němci – proti bolševickému nebezpečí. Většina sudetoněmeckých nacistických předáků byla ochotna zúčastnit se nového tažení na Východ (Drang nach Osten), který se Hitlerovi nepodařilo zdárně dokončit.

Po Eichstättské adventní deklaraci sudetských Němců následovala o rok později Charta vyhnanců zxvlasti (Charta der Heimatsvertriebenen), která vyjadřovala stanovisko všech skupin německých vysídlenců. Jen je s podivem, že se s touto deklarací, koncipovanou vysokými představiteli nacistického hnutí, mohli opět ztotožnit i katoličtí kněží a teologové, jako Paulus Sladek a další.

Hlavním iniciátorem Charty se stal Rudolf Wagner, který za války působil jako člen SS v orgánech specializovaných na vyhlazování nežádoucích skupin obyvatelstva. Svou kariéru zahájil v roce 1939, kdy se stal členem Heydrichem řízené Centrály vyhlazování (Zentrum der Vernichtung), axukončil ve funkci Obersturmbandführera vxBerlíně. Když se po válce stal členem bavorského zemského sněmu, když získal předsednické místo ve Vyhnaneckém centru (Zentrum der Vertriebenen) a když mu vxroce 2000 k životnímu jubileu gratuloval kancléř Schröder, nepadlo přitom ani slovo o jeho temné minulosti. Ani ostatní signatáři Charty nezaostávají ve svých zásluhách o prosazování válečné politiky Hitlerova Německa pozadu. Šlechtic Erik von Witzleben dosáhl hodnosti SS Sturmbannführer; o jeho schopnostech svědčí fakt, že ho již v roce 1933 Hitler osobně pověřil úkoly týkajícími se Polska. Šlechtic Walter von Kudel, od roku 1933 člen NSDAP axSA, se účastnil ilegálních příprav na obsazení Rakouska. Franz Hamm se pod velením SS podílel na vyhlazovacích akcí vxJugoslávii a v Maďarsku; jeho činnost za války nebránila tomu, aby mu Spolková republika v roce 1980 neudělila vysoké státní vyznamenání. Alfred Gille pocházející zxVýchodního Pruska byl velitelem (Scharführer) SA, členem NSDAP, za války působil na Ukrajině jako člen válečné rady. Waldemar Kraft se jako Hauptsturmführer SS zúčastnil obsazení Polska a působil tam jako vysoký říšský pověřenec. Po válce jeho kariéra pokračovala, v roce 1951 se stal ministrem spravedlnosti ve spolkové zemi Schleswig-Holstein, kde jeho soukmenovec Gille zastával funkci ministra sociální péče. Josef Walter, sudetský Němec, člen Henleinovy strany, se podílel na vyvlastňování židovského majetku, v intencích NSDAP podřizoval odborové axhospodářské organizace politickému dohledu.

Chartu vyhnanců z vlasti za Ackermann-Gemeinde podepsal šlechtic Rudolf von Auen, zakladatel antisemitské a nacionalistické německé strany v ČSR, v letech 1950-1951 vystupující jako mluvčí A-G. Ani po válce svůj radikální antisemitismus nezměnil, jak o tom svědčí jeho protest proti zatčení Adolfa Eichmanna v roce 1961. V dopise ministru zahraničí Spolkové vlády žádá, aby se Německo distancovalo od nezákonného únosu občana Argentiny a prohlašuje, že „že žádný řádný Němec nemůže [jednání Israele] považovat za důstojné [würdevoll], nýbrž jako porušení právního stavu“ (Sudetendeutsche Zeitung 25.6.1960). Jak je možné, že Ackemann-Gemeinde, řízená křesťanskými morálními zásadami, mohla tohoto antisemitu jmenovat svým mluvčím? Jak je možné, že on a řada podobných významných nacistů mohla po válce zastávat vysoké funkce v státním aparátu a přitom přímo i nepřímo vyjadřovat své dřívější názory? Odpověď je stejně jednoduchá jako otřesná: Adenauerova vláda ani americké velení okupační moci neměly zájem provést denacifikaci do důsledku. Konzervativní politik Adenauer usoudil, že bez podílu špiček nacistické moci, kteří už sice ke konci války Hitlera odepsaly, ne však podstatné cíle jeho antibolševické východní politiky, by se rekonstrukce státu protáhla a zkomplikovala. Američané, kteří svoji účast ve válce nemotivovali ideologicky ani nacionálně – v tom se podstatně lišili nejen od sovětů, ale i od Francouzů a Britů –, neměli důvod představitele třetí Říše, zkušené specialisty ve vojenských, průmyslových,

finančních, špionážních a organizačních věcech, kaceřovat. Adam Michnik se mýlí, když chválí Adenauera za to, že dovedl z nacistů dělat demokraty. Ne, oni se nestali demokraty,

pouze navenek respektovali demokratickou firmu. To jim stálo za to, protože se nadále podíleli na moci a v příznivějších, méně nebezpečných časech mohli uspokojovat své ambiciózní kariérní cíle. Teprve revolta mládeže koncem 60. let, podněcovaná, ale také znehodnocovaná rudým terorismem, zahájila opožděnou éru denacifikace.

3. Pozorujeme-li z odstupu času ne zcela popsané, ne zcela pochopené a zhodnocené děje třicátých až šedesátých let, nemůžeme se nezastavit u některých podivných souvislostí, v nichž Ackermann-Gemeinde hrála důležitou roli. Chvályhodná křesťanská myšlenka smíření a odpuštění, založená na přiznání viny a pokání, byla a je u mnoha účastníků a stoupenců sudetoněmeckého hnutí mylně vykládána jako vyvažování dvou rovnovážných misek: na omylech, chybách a zločinech se nepodíleli pouze poražení Němci, ale i Češi, kteří podle výkladů některých historiků vlastně ani nepatří k vítězům války (Mary Heimanová). Tak se vnáší do posuzování dějin falešná symetrie. Klade-li představitel sudetoněmecké organizace jeden věnec kxpomníku obětem v Lidicích axpotom vzápětí druhý k místu, kde se v Ústí nad Labem po válce Češi dopustili zločinu na skupině Němců, pak se tím vytváří zcela falešná rovnováha vin. Podobně když se o nálezu pozůstatků asi pěti ubitých Němců u Dobřenína píše v Süddeutsche Zeitung jako o nálezu nového masového hrobu vxČechách, pak se tím u čtenářů vzbuzuje chybná a jednostranná představa, vyvolaná nikoliv legitimním odhalením zla, nýbrž potřebou některých lidí smýt vlastní vinu zveličením vin jiných. Vraždili jsme my, Němci? Ano, ale stejně vraždili i Rusové, Poláci, Češi, Francouzi, Britové axdalší účastníci války. Masové hroby na Ukrajině, vxPolsku, v Chorvatsku, ve Španělsku čítají 250, 200, 100 tisíc zabitých, nemluvě oxtom, že dnes už nikdo nezváží tuny popela spálených Židů a lidí jiných náboženství a národností – dávno je již rozevlál vítr do všech stran. Ani přesně nevíme, kde všude by se měly vztyčovat pomníky a kříže bezejmenným obětem. Axjak velké by měly být, aby naznačily množství ubitých a pohřbených.

Lidé, kteří se podílejí na aktivitách Ackermann-Gemeinde, se mohou cítit připomenutím těchto skutečností dotčeni. Co oni s tím mají společného? Odpověď na tuto otázku ponechávám čtenářům k úvaze. V této souvislosti stojí za to zamyslet se nad způsobem,

jakým se u nás prováděly a podle některých lidí i nadále mají provádět lustrace jako nástroj likvidace následků komunistické éry. Pro některé lidi – zřejmě i pro pana Hermana, bývalého ředitele ÚSTR – největší zlo na této planetě rozesel komunismus, ne nacismus ani fašismus a už vůbec ne katolické organizace, jako Opus Dei a další vzniklé v jeho stínu.

Staré české přísloví praví: Kol močidla chodě, nádchy neujdeš. Jenže někteří lidé nepovažují močidlo za nic nebezpečného, a proto se také žádné nádchy nebojí.

22. 1. 2014 Mojmír Grygar

Příspěvek byl publikován v rubrice Články, Dokumenty a jeho autorem je Admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 comments on “Klikatá brázda Oráče z Čech

  1. Pan Šebek byl několikrát v poslední době přistižen při zjevné lži. Například na semináři ve Sněmovně tvrdil, že komunistický režim po převratu v únoru 1948 církvi za majetek, který ji byl odebrán na základě zákona o pozemkové reformě z roku 1947, nic nezaplatil. Opak je pravdou: komunisté v roce 1948 a především v roce 1949 zaplatili největší sumy, jaké kdy (včetně období 1.republiky) byly katolické církvi v rámci pozemkových reforem vyplaceny. Jako historik je pro mne pan Šebek zcela bezcenný, ale jako propagandista má, jak vidět, pro církev a sudetoněmecké revanšistické organizace jistě svou cenu.

  2. Pan Šebek si v Literárkách vede svou, ale opomíjí zmínit skutečnost, že Ackermann-Gemeinde je součástí sudetoněmeckých spolků a to jsou jediné reálné skupiny lidí, kteří ohrožují majetkový a územní řád v našem státě. Jsou to lidé, kteří se n i k d y neomluvili za vyhnání Čechů z našeho pohraničí (1938), za zničení demokracie v Československu v letech 1938-9, za aktivní podporu Hitlerovi a pronásledování a popravy českých vlastenců v období okupace a nikdy neodvolali svoje požadavky na okleštění Čech a Moravy. Sudeto-německý landsmanschaft je pro naši republiku stálou hrozbou a Šebek, Graubner, Frone, nový předseda ODS a další, jsou jen kolaboranti s postnacistickou organizací a 5.kolonou v týlu naší demokracie.